Na Elbrus s rukama v kapsách
Já, Magda, Vašek a Venca jsme se v roce 2003 přidali k výpravě na Kavkaz, který pořádal horolezecký oddíl Lokomotiva Brno. Základnu jsme měli v kempu ve vesnici Elbrus v Baksanské dolině, odkud jsem vyráželi na několikadenní túry do okolních hor.
Samotná hora Elbrus je odlišná od všech ostatních na Kavkaze. Jako jediná je sopečného původu a není součástí hlavního hřebene. Svojí výškou 5642 m n.m. přesahuje asi o kilometr všechny okolní hory.
Normální výstupová trasa vede na vrchol od jihu z osady Azau, odkud jezdí kabinová a výš pak sedačková lanovka až do nadmořské výšky 3800 m. Lanovka končí v místě, které se jmenuje Barel bivak, a kam se dá z Azau dojít i po horské cestě. Zde začíná oblast stálého sněhu. Ve výšce 4157 m n.m. je chata Priut 11, kde se bivakuje před samotným výstupem. Ten pak vede kolem Pastuchových skal (4690 m n.m.) a pak doleva do sedla v nadmořské výšce 5416 m. Elbrus má dva vrcholy, východní 5621 m n.m. a západní 5642 m n.m. Výstup není technicky nijak obtížný. Fyzická náročnost je dána jeho velkou nadmořskou výškou, na kterou je třeba organizmus dobře aklimatizovat.
Aklimatizační výstup málem až na vrchol
14. července 2003, pondělí
Na Kavkaze jsme už šestý den. Ve čtvrtek se chceme pokusit vystoupit na Elbrus a zbývající tři dny chceme využít k aklimatizační túře. Jejím cílem má být místo na východním úbočí Elbrusu, které je na mapě označené jako Ice camp, ve výšce 3680 m n.m. Je to opuštěná vojenská posádka z 2. světové války, kdy se bojovalo i zde, a němečtí vojáci nakonec vztyčili říšskou vlajku až na vrcholu Elbrusu.
Jdeme čtyři. Vašek, Magda, já a Honza, který se k nám přidal v kempu, kde si léčil puchýře z předešlé túry s jeho vlastní skupinou. Ráno vyrážíme stopem do vesnice Těrskol a odtud, už po svých, horskou cestou k observatoři. Je odtud úchvatný pohled přes údolí na čtyřtisícovky Nakratau a Donguzorun s jeho pověstnou "sedmičkou" - sněhovými poli tvarem připomínajícími sedmičku. Další zastávku na odpočinek a něco do žaludku děláme u staré chaty, před níž stojí pomníček padlým vojákům. Odtud cesta v serpentinách překonává strmý asi dvě stě metrů vysoký výšvih tvořený vyvřelou horninou. Na několika místech přelézáme zavalené úseky, kde jsou navršeny několikametrové kamenné bloky z rozpraskané vyvřeliny. Kameny mají cihlovou barvu, matně se lesknoucí hladký povrch a neuvěřitelně ostré hrany bez sebemenší známky eroze. Stavět tudy cestu muselo být neobyčejně namáhavé. Zvlášť v první polovině minulého století.
K večeru přicházíme k boudě, vedle které vidíme na trojnožce postavený dalekohled. Bydlí tu už tři kluci a hned nás zvou dovnitř, že s nimi můžeme přenocovat. Nabídku přijímáme - aspoň nebudeme muset stavět stany. Začíná se smrákat, a proto se rychle jdeme podívat o kousek výš přes sněhové pole ke staré vojenské základně, ale jsou to už jen trosky plné rezavého harampádí zpola zasypané sněhem.
Po návratu, už za šera, před boudou vaříme jídlo a při večeři se bavíme s našimi "hostiteli". Jeden je Rus, druhý Jugoslávec a třetí z Ukrajiny. Kvůli vědeckému projektu tady bydlí už týden a pozorují noční oblohu. Po večeři popíjíme naši slivovici a jejich vodku.
Hluboké údolí pod námi se pomalu utápí v mlze, ze které vyčnívají jen horské hřebeny osvětlené zapadajícím sluncem. Postupně se stmívá a nad tím vším vychází měsíc v úplňku. Úžasná atmosféra. Naši noví známí nám nabízejí dalekohled na pozorování a vykládají nám o měsíci a planetách, které zrovna vidíme. Do spacáků uléháme až pozdě v noci, kdy už nám venku začíná být zima.
15. července 2003, úterý
Noc je mrazivá. V boudě je snad větší zima než by byla venku ve stanu a během noci musíme několikrát opravovat zabedněné okno, které vždycky znovu vyrazí vítr.
Už včera večer někdo nadhodil, spíš jen ze srandy, že když už jsme tak vysoko, dalo by se zkusit vylézt na vrchol Elbrusu už teď. Tím nám všem nasadil brouka do hlavy. I když na to nemáme vybavení, rozhodli jsme se dnes přetraverzovat k vyhořelé chatě Priut 11, odkud vede normálka na vrchol.
Kvůli trhlinám nechceme jít přes ledovec Garabashi. Musíme tedy sestoupit stejnou cestou jako včera až pod čelo ledovce. Tudy přecházíme na jeho druhou stranu. Přechod je jednotvárný a únavný. Možná je to tím špatným spánkem. Několik hodin se brodíme kamennou sutí, lezeme přes morény a hromady kamení a přeskakujeme všudypřítomné potůčky stékající z ledovce. Po poledni konečně přicházíme k hřebínku na druhé straně a jsme rádi, že už to máme za sebou. Po zasněženém hřebeni, kudy vede i lanovka, už jdeme přímo k Barel bivaku - turistické základně postavené z velkých ocelových válců - barelů. Tady odpočíváme.
Pokračujeme vzhůru rozbředlým a těžkým sněhem. Po hodině a půl jsme u cíle dnešního dne. Priut 11 byla chata ve výšce 4157 m n.m., která před několika lety vyhořela a dnes z ní stojí jen obvodové zdi. O kousek níž už ale vyrůstá chata nová, velice podobná té původní.
Stavíme jen jeden stan pro všechny čtyři na posledním volném místečku mezi ohořelými zdmi. Vaříme a u jídla plánujeme co zítra. Když bude ráno dobré počasí, zkusíme to. Vašek toho dnes ještě nemá dost a jde se projít po okolí. My ostatní už jen jíme a odpočíváme až do večera.
Spím jen v tenkém spacáku a je mi docela teplo. I když jsem si na Kavkaz vzal pro jistotu dekáče dva, tady mám jen jeden, protože jsem nepočítal s tím, že budeme spát tak vysoko.
16. července 2003, středa
Vstáváme ve dvě hodiny ráno a lezeme ze stanu. Honí se mraky a počasí celkově není nic moc. Ale na svahu nad námi svítí asi třicet čelovek. Vyrážíme tedy i my. Původně jsme výstup na vrchol neplánovali, proto je naše vybavení značně improvizované. Magda má místo rukavic natažené teplé ponožky, já zase místo návleků nohavice stažené nalezeným drátem.
Během asi dvouhodinové cesty pod Pastuchovy skály se ještě víc kazí počasí. Pokud není zrovna mlha, vidíme, že většina lidí před námi se vrací zpět. Zkoušíme jít ještě chvíli dál, ale u Pastuchových skal ve výšce asi 4500 metrů se obracíme také.
Cestou k Priutu potkáváme dvojici Čechů, kteří jeli na Kavkaz vlakem, a vzájemně si sdělujeme zážitky z cestování. Dolů je cesta daleko rychlejší - asi tak třetina času potřebného pro výstup nahoru. Za necelou hodinu jsme zpátky u stanu. Protože na další den už s sebou nemáme dost jídla, po krátkém odpočinku balíme a scházíme k Barel bivaku.
Přesto, že toho už máme dnes hodně za sebou, je teprve ráno a sedačková lanovka ještě nejezdí. Nepodařilo se nám zjistit, kdy přesně pojede, a tak nějakou dobu čekáme. Když nás to už nebaví, jdeme pěšky. Dolů to jde rychle a za necelou půl hodinu jsme u horní stanice kabinové lanovky.
Po okolí se tu pohybuje několik lidí, kteří tady nocovali ve stanech, ale stanice je jinak pustá. Chvíli bloudíme prázdnými chodbami, až sebou najednou kabina lanovky mírně trhla. Vzpomněli jsme si na vyprávění, že lanovka je řízena z dolní stanice a kabina někdy jezdí dolů jako by sama, a rychle naskakujeme. Právě včas, kabina se rozjíždí. Lanovka není tak hrozná, jak se říká. Je sice oprýskaná, dveře se dají otevřít za jízdy, pod lanovkou se válí stará lana a rezavé vrátky ještě z dob její stavby, ale proč by nám to mělo vadit.
V mezistanici nás čeká překvapení - chtějí po nás lístky. Ty ale nemáme, protože se prodávají jen dole v Azau. Snažíme se obsluhu ukecat, ale to se nám nedaří. Po chvíli dumání to vzdáváme a jdeme pěšky. Vždyť je to z kopce a cesta je zajímavá. Hned vedle staré lanovky se asi staví nová, a je tedy na co se dívat. Až dole v Azau zjišťujeme, kolik vůbec stojí lístky. Zpáteční jízdenka na všechny tři úseky vyjde na 150 rublů.
V Azau na tržišti je živo. U jednoho krámku s jídlem potkáváme několik lidí z Lokálky. U stolu ještě mají volné místo, a tak si u šašliků, chičin a piva vypravujeme zážitky z posledních dní. Únavou a jídlem jsme zlenivěli, šlapat po silnici se nám moc nechce a raději si na cestu do kempu najímáme auto. Po příjezdu, hned za branou kempu, potkáváme další horolezce z Lokálky v dobré náladě. Bodejť by taky ne, podařilo se jim prvovýstupem zdolat severní stěnu Ullutau. Gratulujeme jim. I oni se nás hned vyptávají, kde jsme přesně byli, a že jsou rádi, že jsme v pořádku zpátky. Moc to zprvu nechápeme. Až za chvíli nám vysvětlují, že na Elbrusu v minulých dnech zahynuli čtyři Češi - snad někde na severní straně poblíž sedla. Nikdo ale přesně neví, co se jim stalo, a proč nesestoupili dolů a bivakovali tak vysoko.
Po těchto smutných zprávách jdeme do sprchy, na kterou se už dlouho těšíme. Večer je domluvený volejbal proti Rusům z kempu, tak se přidáváme. (V průběhu utkání se tak mocně připíjelo na družbu, že nikdo přesně neví, jak to dopadl. Někteří však tvrdí, že jsme těsně vyhráli.)
Výbuch u ledovce
17. července 2003, čtvrtek
Podle původního plánu jsme měli dnes vyrazit na Elbrus. Ale hodně lidí z oddílu tam chce jít až zítra. Tak si tedy dopřejeme odpočinkový den. Půjdeme jen na lehko k ledovci Shelda a na Elbrus půjdeme až zítra s ostatními.
Po ranních procedurách jdeme do vesnice Elbrus nakoupit. Hlavně pečivo a výborné sušenky. Nikam nespěcháme a vracíme se až kolem poledne.
Po obědě vyrážíme silnicí vedoucí údolím Adylsu. Jdeme jen tři - já, Magda a Vašek. V údolí stojí vládní vila, proto je tu i asfaltová silnice. Po dobré cestě a bez batohů se jde zlehka. Po dvou kilometrech zahýbáme doprava na úzký chodníček. Kousek za odbočkou je chátrající chatový tábor, kde chvíli sedíme v altánku a pozorujeme divokou říčku tekoucí pod námi.
Jak se dostáváme výš, les pomalu řídne. Mezi posledními zbytky lesa se objevuje dobře skrytý vojenský tábor, přes který vede naše cesta. Zastavuje nás strážný a hned volá velitele. Ten nás po příchodu zdvořile zdraví a kontroluje naši propustku do pohraničního pásma. Všechno je v pořádku. Ještě se ptá, kam máme namířeno a kdy se chceme vrátit. Salutuje a pouští nás dál. Naši propustku si nechává a vrátí nám ji na zpáteční cestě.
V táboře je pořádek, všude cestičky lemované na bílo natřenými kameny. Vojáci si nás nevšímají a klidně dál cvičí s polní lopatkou hod na terč a boj z blízka. O sto metrů dál míjíme dobře zamaskované pozorovací a střelecké stanoviště. Odtud vojáci hlídají splaz ledovce Shelda a brání nelegálnímu přechodu hranice s Gruzií.
Překonání zbývajícího kilometru k čelu ledovce nám trvá skoro hodinu. Prodíráme se kamenným polem, kde není žádná stezka, a někde jsou balvany velké několik metrů.
Jsme u ledovce. Sedíme na kamenech a sledujeme mohutnou ledovou stěnu před námi. Shora je led pokrytý silnou vrstvou kamení, jež každou chvíli sjíždí po stěně dolů. Uprostřed je velká jeskyně, ze které vytéká ledovcová říčka.
Když už se chystáme odejít, z vrstvy kamení pokrývající ledovec se uvolňuje asi dvoumetrový balvan a v tichosti sjíždí po šikmé stěně dolů. Nezdá se, že by se pohyboval nějak rychle, ale jeho dopad má účinek bomby. Po nárazu je na okamžik klid, ale vzápětí létají vymrštěné úlomky kamení desítky metrů daleko. Naštěstí jsme dostatečně daleko a chráněni hromadou štěrku.
Na zpáteční cestě si u vojáků bereme zpět naši "bumážku" a vracíme se do kempu. Ještě si sbalíme věci na zítřejší výstup a jde se slavit do místní hospůdky. Skalda, jeden z našich úspěšných horolezců, má dnes narozeniny a jejich prvovýstup se také musí pořádně zapít. Jak jinak než vodkou nebo pivem Baltika. Návrat nočním lesem ke stanům není vůbec jednoduchý.
Cesta na vrchol
18. července 2003, pátek
Z celé výpravy se dnes na Elbrus chystá většina lidí. Celkem asi dvacet. Ráno balíme jen stany a posledních pár věcí. Cestou do Azau přetrvává veselá nálada z večera a rychle to ubíhá. Tentokrát nejdeme celou cestu k Priutu pěšky, ale až do Barel bivaku jedeme lanovkou. Sto padesát rublů je sto padesát rublů, ale těch 1500 výškových metrů za to stojí. Z předešlých dní jsme aklimatizovaní dostatečně a ušetřené síly se zítra budou hodit.
Na lanovce je hrozný nával. Čekáme asi hodinu, než na nás přijde řada. Na rozdíl od ostatních už jsme tu byli předevčírem a cestou nahoru si připadáme jako staří mazáci. Nahoře u Priutu je taky plno. V troskách vyhořelé chaty už není místo, a proto stavíme stany na sněhu. Je teprve odpoledne, a tak jdeme prozkoumat nový Priut. Uvnitř se pořád ještě buduje, ale už v něm i několik lidí spí. Jsou tu i Češi, které jsme tady potkali ve středu při našem prvním pokusu. Pořád se ještě aklimatizují - převážně vodkou.
Po zbytek dne zevlujeme kolem stanů a klábosíme s ostatními. Zjišťujeme, že většina lidí, kteří stanují okolo Priutu, už na vrcholu byla dnes a zítra se nahoru moc lidí nechystá. Se setměním jdeme spát.
19. července 2003, sobota
V noci se nám moc dobře nespalo. Od sněhu pod stanem je daleko větší chlad než od holé země ve starém Priutu před čtyřmi dny. Můj tenký spacák opravdu není do těchto podmínek a druhý jsem neuváženě, zhýčkaný první nocí na Priutu, nechal dole v kempu. Spím ve všem, co je po ruce - troje kalhoty, rukavice, čepice, svetr, zimní bunda. Pod sebou mám na dvakrát přeloženou karimatku a nohy strčené v batohu. I přesto je chlad neodbytný a ani boty a PET láhev s vodou ve spacáku na pohodlí nepřidají.
Vstáváme ve tři hodiny. I když je ve spacáku zima, vůbec se z něho nechce ven. Venku je osm pod nulou, svítí měsíc a nádherně osvětluje celý kopec. V jeho světle vidíme vrchol jako na dlani. A když je vidět vrchol, jak píše Pecold v svém průvodci, tak se jde.
Po zkušenostech z minula, kdy jsme ráno před výstupem nejedli, nejdřív snídáme. Ve stanu vaříme čaj a chystáme něco k jídlu. Vůbec nám to neleze, ale je to potřeba. Ještě naházet pár drobností do společného batohu a můžeme jít.
Jsou čtyři hodiny. Nasazujeme mačky a vyrážíme. Měsíční světlo je tak silné, že ani nemusíme zapínat čelovky. V roztahané skupině nás jde asi osm. Jen Venca zůstává pozadu. Domluvili jsme se s ním, že půjde svým tempem. Je mu jasné, že na vrchol se asi nedostane, ale chce se aspoň dostat výš než je vrchol Mont Blancu. Tedy nad 4800 metrů.
Pozvolna stoupáme směrem k východnímu vrcholu. Postupujeme celkem rychle. Tady ještě není svah tak příkrý. Pod Pastuchovými skalami se už sklon zvětšuje. Chvíli trvá, než si najdeme vhodné tempo. Docela závidím těm před námi, že už jsou tak vysoko.
U Pastuchových skal jsme právě když svítá. Děláme delší přestávku a pozorujeme východ slunce. Už jsme výš než všechny okolní hory. Vidíme, jak se záře rozlévá od slabého svitu prvních paprsků až po oheň vycházejícího slunce. Ve stejné chvíli je nad západním obzorem vidět atmosférický stín samotného Elbrusu.
Začíná se zvedat silný vítr, který žene po svahu ledové krystalky. Čokoláda v tubě nám ztuhla tak, že skoro nejde vytlačit. Postupujeme dál podél tyčového značení. Udržujeme stálý rytmus. Ujít 20 - 30 metrů mezi tyčemi, zastavit, vydýchat, dojít k další tyči, a tak pořád dokola. Mezi tím několik delších zastávek na odpočinek.
Někde tam, kde cesta uhýbá z přímého směru doleva, předbíháme skupinu navázanou na laně s cepíny a vším vybavením. Vypadá to na průvodce a tři klienty. Ti toho mají viditelně dost. Náš batoh nesu zrovna já, a tak vedle nich Vašek vypadá docela nepatřičně. Vyšlapuje si nalehko a s rukama v kapsách. To proto, že ho přes rukavice zebou prsty. Ale oni ho asi ani nevnímají.
V traverzu do sedla přichází krize. Přesto, že jdeme téměř po rovině, sotva se vleču. Ostatní jsou daleko vepředu, jen Honza je na tom podobně kousek přede mnou. Udělám pár kroků a musím odpočívat. Nakonec přece jen přicházím za ostatními do sedla, kde čekají u trosek staré chaty. Sedíme na jejích zbytcích a odpočíváme. Opřený o trám civím před sebe a skoro nevnímám okolí. Ani nevím, jak dlouho tu sedíme.
Odpočinek trochu pomohl a Vašek mně vystřídal v nesení společného batohu. Pokračujeme ze sedla šikmo vzhůru strmým stoupáním na západní vrchol. Je to odhadem tak 200 výškových metrů se sklonem kolem 45°. Tady už po pár krocích odpočíváme všichni. Než nastřádáme dost sil na další kousek cesty, sedíme nebo i ležíme na sněhu. Daleko víc jsou unavení ti, kteří nesou batohy, třebaže nejsou těžké. V této výšce, kde už je poloviční tlak vzduchu, stojí každé kilo navíc hodně energie.
Naráz svah končí a jsme na vrcholovém platu. Už od traverzu do sedla se zvětšuje oblačnost. Většina mraků je níž než my, ale i tady se občas nějaký objeví a to pak není vidět na krok. Jako zrovna teď. Vrcholek je někde na druhé straně plošiny. Asi tak 400 metrů - jen ho najít. Už nejsme v závětří kopce a vítr se do nás opírá vší silou. Při větším poryvu se musíme otáčet po větru, aby nás ledové krystalky tak nebodaly do obličeje.
Odhadujeme směr a pokračujeme dál. Mlha se najednou protrhává a před sebou vidíme asi dvacetimetrovou vyvýšeninu. To je vrchol. Je kolem poledne a my stojíme na západním vrcholu Elbrusu ve výšce 5642 m n.m.
Všude pod námi je kupovitá oblačnost a jinak není nic vidět. Ani vrcholky okolních hor, jež jsou asi o kilometr níž. Je deset pod nulou a silně fouká. Odhadujeme tak 80 km/h. Moc se tu nezdržujeme. Pár fotek na památku, poslední rozhlédnutí a rychle dolů.
Všechna únava je rázem pryč. Za celou cestu dolů ke stanům se zastavujeme snad jen třikrát. Teprve s klesající nadmořskou výškou postupně přichází pocit euforie z dosaženého vrcholu. U Pastuchových skal potkáváme Vencu s několika dalšími lidmi. Dostal se někam k pěti tisícům metrů. Svůj cíl si tedy splnil. Má družnou náladu, jako vždycky, a s každým, koho potká, se zastavuje na kus řeči. Domlouváme se s ním, že na Priutu mu necháme stát jeden stan a ještě dnes sestoupíme až do údolí. Lanovka jezdí do čtyř hodin. Doufáme, že ji ještě stihneme, jinak budeme muset pěšky. Venca tu dnes přespí a sestoupí až zítra s ostatními z Lokálky.
Rychle scházíme ke stanům. S Magdou poslední úsek chvílemi i běžíme, abychom stihli sbalit stan, než nás dožene Vašek. Z vrcholu nám to trvalo jen dvě a půl hodiny. V rychlosti balíme a všechno házíme halabala do batohů. Cestou k Barel bivaku je už sníh hodně rozbředlý a drobně prší. Místy se boříme skoro až po kolena. Máme mokro v botách a vlhké oblečení, ale je nám to jedno. Za chvíli přece už budeme dole.
Máme štěstí, lanovka ještě jede. Na sedačkách dopravují nahoru zásoby. Naskakujeme a jedeme dolů. Přesedáme na kabinovou lanovku a teprve tady je čas o všem přemýšlet. Dostavuje se vnitřní klid a pocit úlevy. I když je to teprve 12 hodin, kdy jsme ráno vyráželi, zdá se to hrozně dávno. Počasí nebylo úplně ideální, ale o to jsou naše zážitky intenzivnější.
Je sobota a v Azau je tentokrát spousta řidičů, ale za odvoz chtějí také spoustu peněz. Za cestu do kempu žádají 300 rublů. Za těch 12 kilometrů nám to nestojí a raději jdeme pěšky.
Cestou nám zastavuje řidič, který se se svým autobusem vrací domů z práce, a bere nás zadarmo až k odbočce do Čegetu. Po dalším kilometru chůze nám bez stopování zastavují dva staříci s volhou, a že nás svezou. Jsou pěkně vychytralí. U kempu po nás totiž chtějí tři stovky. To mají smůlu. Dostávají stovku a ta jim musí stačit.
V kempu nám všichni blahopřejí k výstupu a pak už následuje jen slastný odpočinek.